Malta
Leave a comment

Malta

 

Byla to láska na první pohled. Zamilovala jsem se do tohoto ostrova už v letadle, když se zpoza mraků začaly vynořovat malé domky, útesy a baňaté věže kostelů. Nevím, čím mě Malta tak pohltila, ale od první chvíle jsem se tu z nějakého důvodu cítila jako doma. Fascinovala mě už jen skutečnost, že se nacházím na ostrově o rozměrech 320km čtverečních uprostřed Středozemního moře. Ještě víc jsem byla unešená pohledem z vysokých útesů do dálky na azurové moře, divoké vlny rozbíjející se o skály, prázdné uličky vedoucí jakoby nikam, tajemná zákoutí Valletty a Mdiny, barevné loďky v rybářské vesničce Marsaxlokk.

Provedu vás po svých oblíbených místech.

Valletta a Sliema

Nejmenší evropské hlavní město má na délku jeden kilometr, na šířku téměř o polovinu méně. Vystavěná na výběžku poloostrova nabízí ze svých bašt unikátní výhled na města na druhém břehu zálivů – Sliemu, Vittoriosu a Sengeleu. Společně s dalšími městy tvoří kolem Valletty rozhlehlou aglomeraci, kdy ani nepoznáte, že přecházíte z jednoho do druhého. Valletta se od nich odlišuje jinou zásadní věcí, než jen paláci maltézských rytířů a mohutnými hradbami – kromě rušné hlavní ulice Triq-il Republica, která jí přetíná v půli a několika dalších kolmých ulic, je téměř liduprázdná! Hlavní město s vylidněnými ulicemi. Počítám, že v létě se zaplní turisty, ale v dubnu, kdy jsem jí navštívila, měla tato absence lidí zvláštní tajemné kouzlo. Pravda někdy jsem si tu připadala trochu jako ve městě duchů. Kde ale je těch 7000 lidí, kteří v ní mají bydlet?! Ani po setmění se za okny nesvítilo. Jeden večer jsem odněkud zaslechla kázání faráře a zpěvy při mši. Vydala jsem se po původu zvuku, který zesiloval až jsem narazila na reproduktor! Mše vycházející jakoby odnikud ještě umocňovala duchařskou atmosféru tohoto města.

Malta II

Kromě statutu nejmenšího města má Valletta další prvenství – je v Evropě první, které bylo kompletně vyprojektované podle urbanistického plánu, který měl pomocí vysokých domů poskytující stín a rovných ulic zajišťujících proudění větru od moře, zajistit úlevu obyvatel od letních veder. Mým nejoblíbenějším místem se stala oblast okolo pevnosti San Elmo. Je odsud krásný výhled na majáky a přístav.

Zatímco je Valletta je pomníkem maltézských rytířů, Sliema, která se nachází na protější straně zálivu Marsamxett, je městem, kde se žije a kam se chodí bavit. Dlouhá promenáda podél zálivu poskytuje krásný výhled na Vallettu a její hradby.

_DSC0022 I

10257680_10202760135456778_4779274934966620833_n I

_DSC0417 I

10245555_10202760124736510_4528897767919345710_n I

_DSC0401 I

_DSC0422 I

1800209_10202760230419152_7162973223724470714_n I

_DSC0123 I

_DSC0128 I

DSC_0713 II

Marsaxlokk

Rybářská vesnice, oáza pro duši. Pozorují mě desítky očí výrazně zbarvených člunů zvaných “luzzu”. Klidně se pohupují na vodě, nerušeni pokřiky rybářů ani hasasících turistů. Některé z nich se nechávají opečovávat svými majiteli, kteří je na břehu natírají nebo spravují rybářské sítě. Luzzu jsou pro ně členové rodiny. Pro Maltu jsou národním symbolem, pro mě krásnou vzpomínkou na jedno poklidné odpoledne.

10151143_10202760106496054_1831132689097679157_n

_DSC0103 I

DSC_0736 I (2) I

DSC_0755 I

DSC_0751 I (2)

10157328_10202760112936215_5433731614347568417_n

 

Dingliho útesy

Pohled z Dingliho útesů na nekonečné moře na jehož druhém konci je Afrika ve mně vyvolal doslova euforii. Zapomněla jsem na celý svět, všechno kolem mně přestalo existovat, a já vnímala jen pocit naprosté svobody. I kdyby mi měla Malta nabídnou jen tento pohled, neváhala bych a vypravila se na ní.

Proto jsem se tak divila, když v sobotním odpoledni silnice vedoucí nad srázem byla obšancovaná jedním parkujícím autem za druhým. Místní si ale toto místo vychutnávali jiným způsobem než já. Stačilo jim, že sedí ve svých autech, kde si čtou nebo spí. Podivný zvyk.

Doprava po jižním cípu Malty se ukázala jako poměrně dobrodružné. V této oblasti jsou totiž silnice tak úzké, že po nich jezdí jen minibusy, do kterých se naskládá asi patnáct lidí. Vzhledem k tomu, že minibus mimo sezónu jede jen jednou za hodinu tak vyvstává otázka, co s lidmi, kteří se do něj při nejlepší vůli nevejdou a zůstanou napospas svému osudu na zastávce. V takovéto zapeklité situaci jsem se ocitla, když jsem se chtěla dostat od megalitických chrámů Hagar Qim právě k Dingliho útesům vzdáleným jen několik kilometrům. Minibus jsem asi o deset minut zmeškala a po-té, co se během půl hodiny objevilo na zastávce asi dvacet zoufalců, jakým jsem byla já, došla jsem k závěru, že jinak, než stopem se odsud ještě dnes nedostanu. V Čechách by taková myšlenka u mě nepřicházela v úvahu, ale k Malťanům jsem nějak intuitivně cítila důvěru. Po chvíli mi zastavili dva postarší chlapíci, Velšan a Skot. Oba byli humorní a tím, že jsme se během pěti minut ztratili, jsem měli čas na nezávazné klábosení. Jsem si plně vědomá toho, že během stopování by se člověk měl zcela vyhnout politickým tématům, ale bylo právě před skotským referendem o nezávislosti a nemohla jsem si pomoct. Položila jsem tedy Skotovi otázku, jak bude hlasovat. “Víš, všechny svoje britský přátele mám opravdu rád, ale budu hlasovat pro nezávislost. V minulosti jsme jí měli po staletí, tak nevím, proč by tomu mělo být jinak.” “Ale pak vám hned vyhlásíme válku!”, rozohnil se Velšan. Nevím, jestli zůstali přáteli i po této jízdě, ale nakonec jsme na Dingliho útesy natrefili a každý jsme si šli po svém.

Sarkastický smysl pro humor zde Britové zřejmě po sobě zanechali. V podvečer, když jsem se z tohoto místa vracela zpátky do civilizace jsem v městečku Dingli marně sháněla něco malého k jídlu. Jediný obchod, který byl otevřený, bylo řeznictví. Protože syrové maso zrovna nemusím, řekla jsem zklamaně prodavači, že sháním nějaký sendvič. Žena stojící vedle mě popadla za ruku a zavedla před místní bar. Z okna zavolala z okna na servírku, ať mi připraví rychle něco připraví, protože čekám na autobus, načež jakoby pro sebe dodala: „Stejně nepojede“. Paní se naštěstí mýlila a domů jsem se nakonec dostala ještě za denního světla.

IMG_0531

 

11148724_10205549020857170_898521196027523663_n

10731123_10205549017097076_2123699587694621044_n

1382426_10205549021137177_7588791088712120273_n

11159482_10205549019177128_1479003032330232675_n

_DSC0214 I

_DSC0241 I

_DSC0258 I

FullSizeRender

 

Mdina

Nejvýše položené město Malty.  S arabskými městy ji nepojí jen jméno znamenající “město uvnitř hradeb”, ale také esence neproniknutelného tajemna, kterým zdejší ulice přímo dýchají. Život se tu odehrává skrytě, uvnitř starobylých domů, nikoliv na očích náhodných kolemjdoucích, kteří si sem chodí odpočinout před ruchem větších měst. Pompézně vypadá jen katedrála sv. Pavla, zbytek města je obráceno jakoby do sebe, hradbami uzavřeno před vnějším světem. A přesto lze z jeho nejsevernější výspy dohlédnout až na samý konec ostrova s celou aglomerací kolem Valletty. Až odsud si člověk uvědomí, na jak malém ostrově se nachází. Přichází déšť. Vyhání těch pár zbloudilců, kteří se obdivují zdejší kráse, a ponechává mi úzké ulice, které nevedou jakoby nikam, jen pro sebe. Z některého okna, které míjím, se ozývá zvuk linoucí se z rádia. Jen ten mi připomíná, ve kterém jsem století. Opuštěná zákoutí, zapomenuté zahrady vklíněné mezi domy, promoklé prádlo visící na balkóně, vyschlá studna uprostřed malého náměstí, pocit naplněné samoty, pomíjivost, sen.

 

_DSC0327 I

_DSC0315 I

_DSC0308 I

_DSC0275 I

_DSC0276 I

 

 

 

 

 

 

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *