Malý exkurz do historie kaváren

Voda je základní lidskou potřebou. Bez vody není života. Kolem řek se stavěly osady, vznikala města, závisel na ní rozkvět lidské kultury. Společně s ním začaly vznikat nápoje různé chuti i charakteru, které plnily rozličné role. Používaly se při náboženských obřadech, jako měna nebo jako zdroj umělecké a filosofické inspirace. Společnou konzumací nápojů se posilují společenské vazby, oslavuje se, posiluje mysl nebo naopak otupuje. Britský novinář Tom Standage ve své knize A History of the World in Six Glasses dokonce dělí lidskou historii na jednotlivá stádia, ve kterých ten který nápoj převládal a plnil zvláštní společenskou úlohu. Těmito nápoji jsou pivo, víno, lihoviny, káva, čaj a coca-cola.

Káva, jejímuž prostředí, ve kterém se konzumuje, je tento blog věnován, je spojená s věkem rozumu. Centry intelektuální výměny byly právě kavárny. První z nich jsou ovšem spojeny s arabským světem. Jejich výskyt byl zaznamenán v 16. století v Damašku, Káhiře nebo Persii, kde už od počátku sloužily jako místa konverzace, sdílení novinek, kritiky politických poměrů, her a vyprávění. O pár desetiletí později se první kavárna objevila v Istanbulu a následně v Evropě, a to v Benátkách. Svou popularitu si získaly velice rychle, v roce 1675 jejich počet v Anglii činil tři tisíce. Není bez zajímavosti, že pařížská kavárna Café Procope pocházející z tohoto období existuje dodnes. Navštěvovaná Voltairem, Rousseauem a Diderotem byla místem, kde vznikaly myšlenky francouzského osvícenství. K první kavárně ve Vídni se váže legenda, podle níž za jejím vznikem stojí záhadné pytle s kávovými boby, které po sobě zanechali Turci, kteří po své porážce v roce 1683 město opustili. Všechny byly předány vítěznému polskému králi Janu III. Sobieskim, který je následně předal jednomu ze svých úředníků Jerzym Kulczyckim. Byl to právě on, kdo otevřel ve Vídni první kavárnu.

Kavárny nebyly neutrálními místy setkávání. Panovníci je často považovali za místa, kde se šíří skandální zprávy o panovnické rodině a mohou být prostředím, ve kterých se šíří společenské revolty. Anglický král Karel II. se je dokonce pokoušel omezit – neúspěšně. Faktem je, že kavárny byly skvělým prostředkem k vyrovnávání sociálních rozdílů, byly otevřené mužům (ženám byl přístup na většině míst odepřen) všech společenských vrstev a tudíž spojované s rovnostářstvím. Uzavíral se v nich také často obchod. V Londýně v polovině 18.století už byly rozděleny podle profesí, ze kterých jejich klientela pocházela. Některé kavárny tak byly plné právníků, některé obchodníků nebo prodavačů knih. Podle francouzského návštěvníka, Antoina Francoise Prévosta, to byla místa „kde máte právo si číst všechny písemnosti psané jak ve prospěch, tak proti vládě, a která byla sídly anglické volnosti“. Ve viktoriánské Anglii byly zřizovány kavárny určené pro dělnickou třídu jako místa odpočinku.

cafea I

V 19. a 20. století jsou s kavárnami nerozlučně spjatí umělci a spisovatelé.  Čím by byla bez nich v té době Paříž nebo Vídeň? Ani Praha nezůstávala pozadu.

První pražská kavárna byla otevřená v roce 1714 na Starém městě pražském arménským obchodníkem Deodatusem Damascenusem. Zlatým věkem rozvoje kavárenství byla secese. Vzorem pro pražské kavárny byly kavárny vídeňské, berlínské a hlavně pařížské. Odehrávala se zde velká část politického, společenského a kulturního života. „Život byl tehdy pomalejší a lidská individualita byla u vážnosti někdy až přehnané, neboť život měl rozměry lidské a nikoliv masové“, vzpomínal po letech výtvarník a spisovatel A. Hoffmeister

Do kavárny se nechodilo jen za příjemným posezením nebo k nezávaznému rozhovoru s přáteli. Tato místa byla dějištěm často bouřlivých debat, setkávali se zde lidé nejrůznějších vrstev a profesí, kteří si byli ve všedním životě často navzájem cizí. Kavárny jako Unionka, Tůmovka, Arco, Louvre nebo Slavia se nepřehlédnutelně zapsaly do českých kulturních dějin jako prostory, kde vznikaly umělecké skupiny, manifesty či cenná literární díla. Nezval, Seifert, Teige, bratři Čapkové, Dyk, Bass, Hašek, Jesenská, Kafka, Meyrink, Kisch – spisovatelé, novináři, architekti, výtvarníci, umělci, podnikatelé a mnoho lidí dnes již neznámých – pro ně znamenaly pražské kavárny první polovině minulého století velice mnoho.

Pomyslnou dýku do zad zasadil kavárenské instituci až komunistický režim v padesátých letech. V devadesátých letech se některé kavárny, jako například Slavia nebo Louvre, podařilo obnovit a navázat tak na zmizelou tradici. Od té doby v Praze vzniklo hodně nových prostor v retro stylu. Vybavené starým nábytkem vytvářejí osobitou atmosféru, kde se člověk naladí na pomalejší tempo. V Londýně nebo jiných evropských městech tyto autentické kavárny rychle mizí a jsou nahrazovány korporacemi jako Starbucks nebo Costa Coffee. Praha si, doufejme, svůj unikát udrží.

Zdroj: Wikipedia

Pražské kavárny a jejich svět – Dominik Hrodek

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *